Nikoliv Gigolo, ale více společník na Blog.cz

Můj blog na nějaký čas zeje prázdnotou. Proplouvám životem a snažím se najít jeho smysl. Chodí mi spousta mailů od mužů, kteří si přeji stát se společníkem. Ve většině z nich převládá podtext, že si chtějí užít a ještě přitom mít zaplaceno. Vždy jsem psal umírněným tónem a dával najevo, že dokážu být nad věcí. Teď se nedokážu tvářit nezaujatě. Měl jsem pestrý život. Čtrnáct dní zpět mi psala bývalá přítelkyně z mládí, že jí umřel syn. Vždy jsem chtěl mít rodinu, viděl jsem ho čas od času když jsem zavítal na moravu. Byl to úžasný kluk a já vždy říkal, že bych chtěl mít taky takového. Přijel jsem abych ji podpořil v téhleté kruté chvíli života. Když jsme byli spolu v mládí a potom se rozešli kvůli pitomé hádce tak si chvíli na to našla nového přítele. Neměl jsem jí to za zlé. Láska je o tom chtít aby ten druhý byl šťastný. Na pohřbu mi řekla, že to byl můj syn. Na to není co říct, mohl jsem pouze zůstat stát v poslední řadě a nemohl cokoliv říct. Nic. Kašlu na to co si všichni myslí, blbé kecy, že nejsem skutečný, že se věci z mého blogu nestaly. Staly, ty dobré, vtipné, ale i tahle krutá. Život má zvláštní smysl pro ironii. Byl jsem jí blíž než kdy dřív. Budu končit jen vyjádřením přání. Važte si toho co máte, protože cenu nepoznáte dokud o to nepřijdete. Zřejmě to není záživné čtení ani nic dlouhého. Ale život uteče dřív než si toho všimneme. Jen tady můžu napsat, že mi můj syn chybí. Znal jsem ho celý jeho život jako syna bývalé přítelkyně, nikdy ale jako mého syna. Neviděl jsem jak roste v bříšku, jak přijde na tento svět, jeho první kroky, nic…… Jako syna jsem ho viděl jen v rakvi. A upřímně je mi jedno kdo si co myslí, jsem taky člověk. Takže se pokuste si odpustit sprosté a drzé komentáře.

Dnes jsem s velkým respektem i strachem opět sednul za volant. Těžká nehoda, která mě na dlouho upoutala na postel v nemocnici, mi dala hodně šance k přemýšlení. Spousta lidí zareagovalo na můj předchozí článek. Emaily obsahující směsici pocitů a to od urážek až po vyjádření podpory zahltily můj mailbox.

Stále mám pořád před očima vzpomínky. Poslední vteřiny před nehodou. Jak se zapírám vší silou o volant, oči a síla vůle se snaží zastavit auto, které se ke mně řítí obrovskou rychlostí. Čas se zastaví, velká rána, zvuky ohýbání plechů, prasknutí oken, všude střepy, zoufalý křik a to jak letím vzduchem. Drhnutí plechu o vozovku, náraz na svodila a ticho přerušované pískáním pneumatik brzdících aut. Tlukot srdce a rezignující pohled na zvedající se ruce pokryté krví. Křik lidí, na to jak nevnímám co říkají. Zvuky sirén, a vyděšené pohledy lidí. Potom se čas znovu zpomalí, přes rozbité sklo vnímám zpomalený běh záchranářů a potom se oči zavřou.

Můj celý život je jen maska, kterou nosím. Každý ji má. V průběhu našeho bytí na tomto světě je měníme. Moje masky se měnily od hodného dítěte, puberťáka, přes profesionálního vojáka až po profesionálního společníka. Moje práce je o iluzi. Iluze štěstí pro klientky, iluze lásky. Proč nemůže být iluzí i třeba bolest a to ať už fyzická tak psychická? Bohužel obě dvě jsou příliš reálné. Nejde o nich jen snít.

S třesoucíma rukama jsem dnes uchopil volant a nastartoval, dvacet minut stál a přemýšlel zda mám zařadit rychlost a rozjet se. Během těchto minut jsem měl puštěné rádio, které bylo automaticky předladěné. Zaposlouchal jsem se do jedné písničky od Raega a Christiny Delaney. Tuším, že se jmenovala Ty a já. Zaujala mě a nejvíc jedna část.

Nejde to, nejde to, nejde to vrátit…. Já vím, že nejde to, nejde to, nejde to vrátit zpátky, ani kdybych si to přál, ani kdybych o to prosil.

Čím víc o všem uvažuju tak přemýšlím jestli má smysl vzpomínat. Na to, co se stalo, na lásku, na štěstí, na bolest. Na to co jsem v životě někomu způsobil nebo na to co někteří způsobili mně.

Jednoho dne vše zhasne. Nehoda mě v noci probouzí. Ten strach, ta bezmoc a to ticho. Není nic špatného na tom myslet v posledních chvílích na rodinu. Přemýšlím na co bych myslel, když by se můj život ubíral jiným směrem. Na co bych vzpomínal? Jak ráno polibkem probouzím ženu? Na to jak s ní tančím při svíčkách zatímco venku chumelí a v krbu praská dřevo? Jak jí žádám o ruku a ona se slzami v očích říká ANO? Jak čekáme na miminko a já jí před spaním hladím bříško a ona se ke mně tulí?

Byla by to jen maska? Ať už jen žijeme nebo pracujeme, mluvíme pravdu nebo lžeme. Je to jen maska, pravdomluvnosti, lží, štěstí nebo lásky. Nic netrvá věcně, nikdo není navždy stejný. Masky měníme tak jak se nám to hodí.

Ať už víte nebo nevíte o kom mluvím. Myslím na ni. Každý den, každé ráno, každý večer. Má první a poslední myšlenka patří jen jí. Jen bůh ví, kde teď je, co dělá a zda si na mě vzpomene.

Není jediná na světě, vím. Možná jednou potkám její duši, třeba někde ve věčnosti bytí. Možná by bylo nejlepší opravdu zapomenout a vrátit se do minulosti, nic necítit, nechtít lásku a štěstí, protože to jen bolí. Jaká maska je lepší? Ta která nic necítí nebo ta co miluje, ale riskuje, že to může způsobit obrovskou bolest?

Vzhledem k tomu, že jsem tu delší dobu nebyl tak se mi v mailu nakupily emaily od kluků/mužů, kteří by si přáli stát se společníkem. Zkusím zde vyjádřit můj názor jak by měl společník měl vypadat. Všechny věci jsou individuální a nejde vždy o dogma. Kolik lidí, tolik názorů, ovšem některé myšlenky a pravdy platí pro všechny.

1. Kluk versus muž

Jak jistě sám název napovídá, je rozdíl mezi klukem a mužem. Kluk je tam kvůli tomu co chce on. Muž je tam pro to co chce žena. Zřejmě to několikrát zopakuji, ale ženy chtějí trávit chvíle se společníky protože jim něco chybí. Ty vzácné chvíle štěstí a pohody. Takže je potřeba myslet hlavou. Vždyť strávit chvíle v příjemné společnosti jsou darem pro oba, nejen pro ženu, ale i promuže. Věřte mi, že pokaždé si příjemný rozhovor, skleničku vína nebo procházku užiju. Proto to dělám, kvůli příjemným chvílim s vyjímečnými ženami. Každá žena je vyjímečná.

2. Být sám sebou

Není nic horší než společník, který si hraje na něco čím není. Proč je se mnou žena? Protože se cítí vyjímečná. Protože v ten moment je to ona komu ta chvíle patří, jen jí a nikomu jinému. Nehrajte si na drsňáky, sexuálně výkonné divochy nebo přehnané romantiky. Buďte sami sebou.

3. City a krása

Nikdy nedovolte citům aby se Vám dostaly do života. Většina žen je zadaných, případně tak zaneprázdněných, že nemá čas hledat vztah trvalý. City se rovnají rychlý konec společníka. A krása? Kdo z nás o sobě může říct, že je krásný? S lidmi se začneme bavit možná kvůli tomu jak vypadají. Ale v jejich společnosti setrváme díky tomu jací jsou. Koho si vyberete? Nagelované týpka co pořád mluví nebo průměrně vypadajícího muže, který tam je pro Vás a udělá Vás nejvyjímečnější ženou na světě?

4. Peníze

Ano, dělám to i kvůli penězům. Ale ne hlavně kvůli nim. Rozdíl mezi profesionálním společníkem je kvalita a cena. Každý muž i žena mají nějakou úroveň. Zde platí, že nejsme tak bohatí abysme kupovali levné věci. Proč si mě ženy najímají? Protože jsem něco zakázaného, ale také luxusního. Jak je možné že večeře muže stát několik tisíc korun, ples někdy i deset tisíc, v případě zájmu i noc. A dovolená? Klidně i pár desítek tisíc. Laciných šperků je všude dost, luxusní šperky dávají ženě pocit vyjímečnosti. Ale to neznamená, že začínající společník si začne účtovat horentní ceny. Zkušenosti určují cenu.

5. Sex

Ano, i sex patří ke společníkovi. Řídíme se přáními klientky, ovšem to, že žena zaplatí za noc nebo dovolenou neznamená, že musí být i sex. Nadržených, hormony čpejícími mladíky je plný internet, seznamky i chatovací místnosti. Vzájemná masáž, něžnosti a pozornost věnovaná ženě jsou mnohdy víc než pár minut divokého sexu. Proč? Protože jste tam pro ni, neděláte ji laskavost, není to práce. Je to vnitřní postoj, který většina mužů nezvládné. Proto si mě ženy najímají, dělám je vyjímečnými.

6. Společník versus prostitut

Rozdíl mezi společníkem a prostitutem je jako mezi undergroundovým koncertem rockové kapely a něžnou symfonií. Nejde mi osex, ovládání ženy, hraní si na tvrďáka, peníze nebo o to zvýšit si sebevědomí.

Dlouhý pohled do očí mezi společníkem a ženou, který vyjadří vyjímečnost okamžiku mezi nimi stojí za to pro oba dva. To je kvalita, která odděluje společníky od prostitutů, nikoliv množství orgasmů. Žena při tom pohledu má chtít zastavit čas. Pokud to v očích nevidíte, něco je špatně.

Pohodně dlouhé době jsem se rozhodl přispět dalším článkem. Posledních pár měsíců nebylo příjemných. Dostával jsem emaily od potenciálních klientek, žádosti o rady od potencionálních společníků a hodně emailů od naštvaných manželů, kterým se asi hroutí manželství. Bůh ví proč, ale viní z toho mě.

Dlouho jsem se neozval ze zdravotních důvodů. Ale také i jiných. Měl jsem slabou srdeční příhodu, poškozená játra a přišel také skoro o celý svůj majetek, díky jedné slečně. Sedím u krbu se sklenkou vína a přemýšlím nad životem. Těch několik měsíců bylo pro mě peklem, které jsem málem nezvládl. Byl jsem ponižován, psychicky vydírán a sprostě okrádaný. Už očekávám emaily ve stylu, že si to zasloužím nebo že si to brzo vydělám zpět.

Proč píšu na téma "Nemožné" je docela jednoduché. Když jsem ležel v nemocnici na kapačkách potkal jsem tam vyjímečnou osobu. Byla jí ctihodná sestra. Byl jsem vychován v rodině, kde se v boha věří, ale žádný křest nikdy neproběhl. Tato sestra nebyla zdravotní sestrou, ale chodila na návštěvy za starými lidmi a jednou jsme se potkali. Připadal jsem si jako v jiném světě. Potkat v dnešní době člověka, který vás neodsoudí, vyslechne Vás a dokáže pohladit po duši už jen svoji přítomností, je velmi vyjímečné. Když to vezmu z mužského pohledu byla to žena nádherného vzhledu, zelené oči, zrzavé vlasy. Možná je bůh ví proč jsem ale nebyl přitahován vzhledem. Byla to její duševní síla a vyrovnanost. Chtěl jsem se zastřelit jak jsem se vrátil z nemocnice. Vím, že bych to asi nikdy neudělal už kvůli rodině. Ale kvůli sestře z nemocnice a díky tomu co mi řekla jsem do nedokázal.

Víte co? Věřím v přítomnost andělů a ona anděl byla. Možná se rouhám, možná si ji idealizuju. Řekla mi, že žít tak jak žiju je hřích, že pohrdám svátostí manželskou. Ale pohled do jejich očí si vybavím vždy když zavřu ty mé a odpoutám se od reality. Bylo to jako být v hypnóze. Vídali jsme se často, naposledy před týdnem když už mi zbývalo pár dní do propuštění a ona za mnou přišla se zvláštním dárkem. Byla to její Bible, kterou dostala jako dítě. Dárek pro věřícího člověka nesmírné hodnoty. A ona mi ji dala. Neměl jsem slov. Podívala se mi dlouze do očí a řekla: "Věřím, že jste dobrý člověk." Naše oči se nemohli navzájem přestat dívat na toho druhého. Nedokázal jsem to a obejmul ji. Nebránila se a brala to jako přátelské obejmutí. Při dalším pohledu už jsem to nevydržel a políbil ji. Asi si za to zasloužím zatracení. Ale poprvé v životě byla vteřina celým životem a jeden člověk celým světem.

Možná jste takový pocit také zažily. Každý z nás ho jednou pozná, někdo dříve, někdo později. Chtěl bych vrátit čas a v tu chvíli čas samotný zastavit. Bylo to elektrizující, neuvěřitelně něžné a neuvěřitelně překrásné. Zažil jsem téměř všechno. Ale tak krásný pocit ještě ně. S největší pravděpodobností nepřestanu s tím co dělám. Ale ona navždy zůstane v mém srdci. Navždy. Doufám, že jednou potkám ženu jako ona, která ve mně neuvidí společníka, ale dobrého člověka s velkým srdcem. A i přesto, že city jsou luxus, který si nemůžu dovolit, přesto stále doufám, že jednou.

Její slova, která mi pošeptala, když jsem ji se slzami obejmul mi pořád zní v hlavě.

"I když jsi v davu, ale cítíš se sám. I když musíš mít úsměv na rtech, ale uvnitř pláčeš. Vzpomeň na krásné chvíle svého života a děkuj pán bohu, že ti byl dán dar života."

Ať už si myslíte cokoliv, nebyl to polibek od ctihodné sestry, ale dar víry který jsem dostal. V to, že jsem dobrý člověk a že jednou dojdu usmíření, cestu k samotnému já. Snad již brzy budu moct aspoň nastínit, zda se z problémů dostávám a že je mé zdraví lepší. Ale aspoň vím, že pořád existují lidé, kteří nevidí zevnějšek, oblečení, vzhled, ale vidí duši.

Zkusím znovu začít tam kde jsem přestal a plnit ženám jejich přání, dávat jim štěstí a takové chvíle, kterou já jsem měl možnost pocítit s ní. Už vím jaké to je. A o to víc si vážím poděkování od těch, pro které můj polibek byl celým životem a já pro ně byl celý svět. Pro chvíle, kdy chtěly být šťastné, pro chvíle kdy chtěly zastavit čas.

     Včerejší zkušenost mi dala po dlouhé době poznat negativní stránku toho co dělám. Žena platí, ja dělám co si přeje. V malém procentu případu narazím na ženu jež je od přírody dominantní. Naše setkání je obchod, nic víc. Má požadavky a já je musím splnit. Nesnažím se jí vyjít vstříc, jsem pro ni hračka, nic víc ani nic míň.


     Po spěšném telefonátu jsem se oblékl na večírek, kde byla klientka pozvána. Dostal jsem nařízeno jakou má mít oblek barvu, mé spodní prádlo. Dále jak mám vystupovat a že se mám chovat k ní jako k milence a také informace co se bude dít večer. Přijel jsem a ihned dostal vášnivý polibek a pochvalu, že jsem pěkný muž. Byl jsem požádán abych se svlékl do spodního prádla. Připadal jsem si jako na trhu. Pečlivě si mě prohlédla. O to abych si sundal spodní prádlo mě nepožádala, zřejmě až tak daleko zajít nechtěla. To víte, nechtěl jsem aby dělala rychlé úsudky, byla tam docela zima. Dostal jsem nařízeno se obléknout a vyrazily jsme.


     Při příchodu jsme dostali šampaňské a ona mě mimoděk držela za zadek. Dle slavnostního oblečení všech zúčastněných jsem bral její gesto jako ne moc vhodné. Ale klietka platí takže jsem nic neřekl. Po chvíli k nám přišel pán ve středních letech. Klientce pochválil, že tentokrát má lepší vkus na placenou společnost. Z rozhovoru a vzájemných jedovatých poznámek jsem usoudil, že jde o manžela. Buď současného nebo bývalého. Jeho pohled naznačoval, že má pár otázek. Ale už jsem byl tažen klientkou na taneční parket. Valčík jsem zvládl bez potíží. Po zhruba hodině neustálých rozhovorů s jejími známými se rozhodla, že se nudí a že chce na hotel. Při odchodu jsem byl zastaven pánem, jehož pohled se do mě zařezával čím dál tím víc. Představil se jako manžel klientky. Poplácal mě po rameni a do kapsy mi strčil obálku. Potom jsem už od něj slyšel jen jednu větu - děkuji za diskrétnost. Pokud tohle byl manžel, předchozí pán byl zřejmě jen zhrzený milenec.


     Po příjezdu na hotel, kde evidentně již byla klientka známá jsem přišli na pokoj, kde nás čekala láhev šampaňského. Jahody jsem odmítl, je to zvyk snobů, který s vychutnáním kvality tohoto nápoje nemá vůbec nic společného. Oblek ze mě byl silou sundán. V duchu jsem se jen modlil aby klientka nebyla nejen dominantni, ale i tajná domina. Nebylo tomu tak. Byla divoká, vášnivá, neukojitelná. Jediná věc, jež ji dokázala dostat do rozumné míry vášně byl orální sex. Chvílemi jsem myslel, že budu volat hotelového lékaře, ale asi se jí to jen tak líbilo. Na dveře co chvíle někdo ťukal ať se utišíme. Noc skončila kolem 3 hodiny ranní kdy oba vysílení jsme leželi na posteli a já jí dal alespoň ještě masáž. Ráno u snídaně mi byla přidána další obálka od klientky s poděkováním, že ještě nikdy nezažila vyvrcholení při běžném sexu bez jakéhokoliv dalšího dráždění.


     Vůbec už jsem neusnul, cítím se jen unaveně. Už mám plný telefon zpráv od této klientky. Podle textu mě chce vlastnit, chce abych byl její majetek, hračka. Pro ni to nebyla iluze štěstí, ale iluze plná sexu, majetnictví a vášně. Lačnost po tom někoho ovládat, vlastnit ho. Ale to já nedokážu. Ačkoliv částka byla pěkná, být vydržovaný není nic pro mě. Nikdy žádné nebudu patřit.

     Už dlouho jsem nezažil abych se dostal vyloženě tam kam nepatřím. Povolání profesionálního společníka je už ve své podstatě trošku na štíru s pojmy jako láska, věrnost nebo stálost ve vztahu. O to větší překvapení mě čekalo když mi v neděli volala Jana (jedna z mých stálých klientek), že potřebuje doprovod na svatbu její sestry. Dnes brzy ráno jsem vstal a pomaličku ze sebe začal dělat člověka. Brzy jsem zjistil, že to pivo na které jsem včera byl vlastně ani nebylo jedno, bylo to spíš jedno deseti pivo. Není nic horšího než kocovina po ránu a přitom všem se ještě připravovat na svatbu. Po marné snaze ze sebe udělat člověka jsem si dal sprchu a decentní neoholené strniště jsem se rozhodl prohlásit za nedbalou eleganci.

     Jana pro mě přijela už v osm a já ještě se zalepenýma očima a s pohledem medvěda brtníka probuzeného po zimním spánku jsem se jal si usednout do auta. K mému překvapení to byl spíš kontrolovaný pád. Jana mě uvítala slovy, že vypadám jak vyoraný klokan. Ale nic naplat na svatbu jsem to stíhaly tak tak. Konala se na moravě, byla to tradiční moravská svatba jako za starých časů. Kroje, cimbálovka, prostě nádhera. Můj oblek Pietro Filipi tam nějak moc nezapadl. Ale přivítali nás místní ogaři deckou vína a šli jsme se ukázat rodičům nevěsty a ženicha. Na moje námitky, že je vlastně ani neznám jsem byl překvapen tím kolik toho oni věděli o mě. Dostal jsem od každého z rodičů hubana jak Břežněv na Moskevském letišti po příletu ze sjezdu strany. Znali moje jméno, věk a dokonce už přitom jak jsme přijeli věděli jak vypadám. Docela mě to vyděsilo, ale to, že Jana je stará intrikářka jsem si už zvykl. To že o mě věděli jim dalo určitý pocit klidu. Jen jsem si nemohl zvyknout na fakt, že jim Jana řekla, že pracuju jako IT analytik

     Obřad proběhl bez sebemenších komplikací. Kněz se silně moravským přízvukem pronášel řeč a můj obličej dával najevo blížící se výbuch smíchu. Záchrana obřadu přišla se silným dupnutím Janiny nohy na tu moji. Ta potvora měla jehlové podpatky. Druhou polovinu obřadu jsem proplakal bolestí s takovou věrohodností, že mě jedna místní tetina obejmula a plakaly jsme spolu. Ona štěstím a já bolestí. Po obřadu nastala oslava. Moravské tance, cimbálovka a hodně vína. Při pohledu na víno a vzpomínce na včerejší desetipivo se mi udělalo špatně. Jana pronesla připítek a za chvíli udělala to o čem se mi budou zdát noční můry ještě hodně dlouho. Požádala mě abych pronesl proslov, očividně na téma věrnost, láska, manželství. Absurdita toho okamžiku hrozila novým výbuchem smíchu, ale myšlenka na Janiny jehlové podpatky nade mnou visela jako Damoklův meč.

     Přemýšlel jsem co mám říct a zda zkusit napodobit moravským přízvuk. První věta jež začínala slovy "Toš děcka" vyvolala nekontrolovaný výbuch smíchu na deset minut. Po uklidnění místního osazenstva jsem nerozeznal kdo pláče smíchy a kdo pláče z dojmutí ze svatby. Pronesl jsem řeč na téma láska, štěstí, věrnost dojemnou, dlouhou a dalo by se říct, že i důvěryhodnou. Jana si taky poplakala a já si mohl v klidu sednout. Obejmula mě a poděkovala. Já jsem ji taky obejmul a se slzami v očích jí pošeptal, že mi koupí nové boty a že ten proslov jí bude stát dvojnásobek. Co naplat, nejsem bavič z cirkusu. Pošeptala mi zpět, že jí to za ty peníze stálo a že viděl profesionálního společníka (gigola) na svatbě jak mluví na takové téma je opravdu za všechny prachy. Přijeli jsme ted večer domů a Jana šla do vany.  Bohužel má zítra obchodní schůzku, kterou nesmí zmeškat. Já si tu vesele ležím v pohodlné lenošce a píšu tenhle zážitek. Mám prý slíbené překvapení, tuším co by to mohlo být, ale o tom asi jindy. ;-)

     Jak už to tak chodí v životě profesionálního společníka jsou dny, kdy se nic zvláštního nestane, ale jsou také dny, kdy by toho člověk nejraději nechal. Jeden takový den se mi stal před vánoci. Byl to tuším víkend před Štědrým dnem. Už jsem se pomaličku chystal na to, že pojedu za rodiči na moravu se uklidnit a užít si svátky vánoční. Než jsem vyrazil tak mi pípnul telefon a v něm smska od Petry. Petra je žena, která má moc ráda společnost a v podstatě si jen povídáme. Je manažerkou v jedné velké firmě a má pod sebou spoustu zaměstnanců. Tudiž občas velmi narážím na její autoritativní chování.

     Zavřu kufr a tašku a jdu si znovu pořádně přečíst co Petra potřebuje. Potřebuje společnost a pomoc s výběrem dárku pro rodinu. Ač sama bezdětna a bez vztahu, ráda dáva dárky neteřím, sourozencům a dalším členům její rozvětvené rodiny. Nic naplat, skáču do sprchy, oholím se a jedu za Petrou. Petra mě políbí na tvář a pozve na kafe. Má krásný dům, její kuchyň v rustikálním stylu při světle svíček vypadá překrásně. Tak jako Petra, která má na sobě jen župánek. Stoupne si tak, že se jí odhrne a ukáze gazelí nožky. Snažím se vzpamatovat a uklidnit. Na mojí otázku co budeme dělat mi odpovídá kouzelným slovíčkem "Hádej?"

     Za chvíli už sedíme v jejím firemním mercedesu a ženeme si to do obchodních center. Můj bože, to je zase den, pomyslím si. Ale Petra si to evidentně užívá. Procházíme jeden obchod za druhým a ja za chvíli vypadám jako šerpa, který doprovází horolezce na Mount Everest. Přes hromadu krabic mi není už vidět ani obličej a tašky zavěšené na mých unavených rukou začínají připomínat krovky od berušky. Holt takový už je život a já musím vyjít vstříc Petře. Máme dobrý kamarádský vztah a hodně mi v minulosti pomohla. Když vcházíme do obchodu se spodním prádlem tak už hromadu krabic přemůže gravitace a nevyváženost v mých rukách a s velkým rachotem padají na zem. Petra se otočí co se stalo a kouká na mě jak sbírám krabice ze země. Přišla ke mně prodavačka, asi 20-ti letá prodavačka s tělem lolitky a začala mi pomáhat. Petra si ji změřila pohledem vraha a pak se koukla na mě. Co vám mám povídat, i přes svoji práci jsem taky jen chlap a byla opravdu pěkná.

     V tu chvíli jsem pocítil silnou žárlivost ze strany Petry, i když jak jde žárlit na chlapa, který je každou chvíli s jinou ženou. Upřímně jsem se uvnitř zasmál. Petra se rozhodla využít ženské krásy a přimět mě k tomu aby si mohla být jistá, že mě zajímá jen ona. V momentě kdy si šla zkoušet snad to nejvyzívavější prádlo mě přešel smích. I přes to, že není nejmladší postavu má takovou, že kdejaká dvacítka by jí mohla závidět. Začaly se mi dělat před očima mžitky. Zaplaň pán bůh, že tohleto byl poslední obchod. Odnesl jsem si zkušenost, že ne vždy je práce společníka jednoduchá a může člověka pěkně unavit. Ale neměnil bych toto povolání za nich jiného.

     Odměnou mi byly luxusní hodinky v ceně, o které se mi ani nezdálo a polibek na tvář s konstatováním, že jsem nej chlap a že už se těší až půjdeme zase nakupovat.

     Večer vysílený padám do postele a volám domů, že se zpozdím o jeden den s příjezdem. V hlavě si promítám celý dnešní den. Nelituju ho. Dokázal jsem přinést radost do života člověku, který ač si za to platí tak to ocení víc než kdokoliv jiný kdo za to neplatí. Protože za ten den plný radosti, štěstí a vzájemného pošťuchování mezi sebou jí to stálo. Petra je báječná žena, s jejím majetkem, postavou a společenským postavením by mohla mít jakéhokoliv chlapa. Ale čas jí to nedovolí a se svou prací je spokojena.

     Co říct na konec? Už se těším na další nakupování.

     Když tak přemýšlím nad tímto tématem a tím co dělám tak mě napadlo napsat článek. Pracuji jako společník v Praze, nejsem gigolo. Ženy mne platí za společnost, a ano i za milování. V davu byste mě s největší pravděpodobností přehlédly, protože vypadám naprosto průměrně. Ale proč si mne ženy vlastně platí? Protože jim dám to co v životě nemají. V době, kdy píšu tenhle článek narazilo pár lidí na moje stránky a přišlo mi pár nepěkných emailů. Jak je možné, že muži se mě ptají jak se stát profesionálním společníkem a ženy toto odsuzují? Dokonce jedna žena mě bombarduje neustále emaily a snaží se najít odpověď na otázku, proč si ženy platí společníka.

     Spousta žen, které potkávám jsou šťastné vdané nebo mají přítele. Oni nechtějí milence, chtějí někoho kdo je vyslechne a bude tam pro ně v tu danou chvíli. Paranormální už je v podstatě to, že ženy platí za společnost. Vždyť na internetu se dají najít spousta kluků, mužů kteří chtějí strávit čas se ženou. Jenže v tom je kámen úrazu, chtějí sex, chtějí v tu danou chvíli ženu ovládnout. A to ženy nehledají. Chtějí společnost, někoho kdo jim bude naslouchat, nebude je soudit a nebude jim dávat odpovědi na otázky na které odpověď znát nechtějí.

    Lidé mně velmi blízcí, kteří vědí co dělám se mě občas ptají, proč právě gigolo. Na jejich otázku odpovídám, že nejsem gigolo, ale společník. Ženy si mne platí abych jim dělal společnost. Jsem společenský, dokážu se bavit o jakémkoliv tématu, pochválit jim oblečení nebo třeba otevřít dveře. Být sám sebou a chovat se slušně k ženám je v podstatě každého muže. Nikoliv jen sex. Ženy mi platí i za sex. Ano, nestydím se za to co dělám. O co je to horší než co děláte Vy? Jsem zdravý, nehledám si milenky a jsem diskrétní.

     Jsem tu pro ženy tak, jak její partner, přítel, muž nikdy nebude. A o to tu jde. Se sexem je to jako u každého společníka, případně společnice stejné. Půl na půl. Většina žen si chce jen povídat, chtějí mluvit, obejmout, utěšit. Nechtějí radu, chtějí aby tam někdo v tu chvíli byl kdo je bude chápat a nebude je soudit.

     Již dlouho dobu jsem přemýšlel nad vytvořením blogu, nikoliv kvůli svědomí, ale proto aby si lidé mohli zkusit představit si tuto velmi zajímavou práci, pokud se to prací nazvat dá. Spousta lidi mne odsuzuje, spousta lidí by chtěla naopak být v mé kůži. Jsem zde pro ženy takovým způsobem jakým jejich přítel, manžel nebo druh nikdy nebyl a nikdy nebude. Jsem zakázané ovoce každé ženy. Co takhle zažít chvíle pohody bez jakéhokoliv stresu? Začalo to před dvěma lety kdy jsem měl finanční problémy a jedna žena mi nabídla pomoc. Znali jsme se z posilovny a párkrát jsme se viděli potom ještě na střelnici, kde jsem pracoval jako instruktor. Mám 185 cm, velkou mužnou postavu a modré oči. Když jsem opravoval její postoj a dotkl se jí, ucítil jsem jak se celá chvěje. Ona chtěla na chvíli vypnout a strávil večer v příjemné společnosti. A tak to začalo.

     Večer mě vyzvedlo taxi, šli jsme na večeřii. Při chodu do restaurace jsem vstoupil jako první, podržel jí dveře, pomohl z kabátu a ona měla v očích plamínky štěstí. Byl jsem sám sebou a ona to brala jako zvláštnost, kterou už dlouho nezažila. Po večeři jsme šli do kina a potom na kávu. Celý večer jsme se dobře bavili, povídali si a já viděl jak z ní padá všechen stres a napětí. Byl jsem pro ni jako princ z pohádky ušitý přesně podle jejich tajných snů. Celou dobu vše platila, já nemusel řešit nic. Jen být galantní a tajemně záhadný. Když jsme dorazily k ní tak už jsme byli natolik unavení, že jsme se na nic  dalšího nezmohli. Jen jsem jí dal krátkou masáž zad a ona předla jako kočka. Když si vedle mě lehla a já ji vzal do náruče tak v ní během chvíle usnula. Ránno jsme posnídali, já dostal zaplaceno a šel jsem domů.

     Když jsem si uvědomil, že to co vydělám za týden můžu mít za jeden večer tak jsem se rozhodl, budu profesionálním společníkem. V tuto chvíli asi spousta z Vás přemýšlí nad morálkou takovéhoto chování. Ano když chtějí, spím i se ženami. Ano, mé služby jsou za peníze. Ale pánové na rovinu, kdo z Vás je jiný? Jediný rozdíl mezi mnou a mladým klukem z internetu je ten, že já mám úroveň, v první chvíli nechci dostat ženu hned do postele, splním její tajná přání, dám ji pocit, že ten čas co jsme spolu je ona ta pravá. Kolik mužů dokáže dát ženě pocit, že tam jsou jen a jen pro ni? A o to jde. To je to vyjímečné, proč ženy platí za profesionální společníky. Dokážu hovořit na jakékoliv téma, pochválit jí šaty, kabelku nebo boty. Mluvím plynně anglicky a umím skvěle společensky vystupovat a reprezentovat při důležitých momentech ženy. Věřte mi, ženy co si mne platí nechtějí jen sex, ten je až to poslední. Chtějí si povídat, klást otázky na které nechtějí znát odpovědi. Chtějí aby je někdo obejmul a utěšil když mají těžkou chvíli v životě.

     A jak vlastně vypadám? Průměrně, v davu mne přehlédnete. Ale po pár minutách se mnou žena zapomene na vzhled tak jako já na to jak vypadá ona. Nevybírám si podle vzhledu. Každá žena má vnitřní kouzlo. A pánové, až budete příště koukat na fotbal ve slipech a mít v ruce lahváče zkuste zapřemýšlet nad tím, jestli zrovna Vaše žena nehledá někoho jako já. Někoho kdo jí nebude soudit, ale udělá z ní nejvyjímečnější ženu na světě.